"Všechno co jsem uviděl
je nepatrná část toho
co jsem neuviděl."
I.M.Jirous, Magorova děťátka

1990 - První doteky

Gde začít?
Vono by se dalo třeba už i tak v mejch třinácti letech, kdy sem dostal první vlastní španělu a začal si pro sebe skládat "písničky". Ale byly to spíš nevohrabaný pubertální pokusy, kdy měl člověk pocit, že když trochu vovládá sladký dřevo, tak může snadnějc sbalit holky než vostatní zabedněnci. Jak se ukáže, ani v letech pozdějších, tedy v letech, jejichž popis bude následovat, se to nijak výraznějc neprojevilo.
Nejspíš teda začnu rokem 1990. Někdy zjara spolužák P.J. přines do školy kazetu s nahrávkama velmi podivnejch skupin. Co si vybavuju, na pásku byl Cingylingy Band, džezroková kapela Akustik Death (nevim, jestli je to vůbec správně, v životě sem to neviděl v písemný podobě) a Jircore.
Všechny vejš uvedený projekty se vyznačovaly úsporností hudebního doprovodu, současně ale rafinovanou strukturou skladeb s důrazem kladenym hlavně na texty. Tak třeba Cingylingy Band měl hit, kde se zpívalo: "Šla Nanynka do zelí, hoši jí tam vojeli", nebo "Jeden chlapík vod pumpy, včera spadnul do žumpy". Mně osobně nejvíc zaujal Akustik Death, kde vedle Cabého (vlastně ani nevim, kdo to byl nebo je) už tenkrát krystalizovala osobnost Oty Ševčíka, pozdějšího lídra, tahouna, inspirátora a v záblescích nejvyššího vosvícení i velice schopnýho organizátora některejch akcí, který tou dobou probíhaly. Ač sem nikdy nebyl pravověrnej anarchista, dodneška se mi převelice líbí kousek z jednoho jejich textu: "Živote, ty sračko, máš na bundě kroužek a v tom kroužku áčko". Tušim, že v Cingylingy Bandu hrál na kejtru taky Lezbouš alias Chlív, vobčanským ménem Honza Kratochvíl. Ten mimojiný vytvořil zběsilý duo Jircore se svym mladšim bráchou Jirkou Teploušem Ventilem, kterej proslul zejména v hartkorovym prostředí jako "tvrdý dítě". Kraťáci pocházej ze slavný hudební rodiny Hammerů, jejich děda byl slavnej džezmen a babí Průchovou snad ani netřeba představovat. A pak ještě strejda Honza v USA, hrál v Mahavishnu Orchestra nebo třeba s Al Di Meolou.
Po vyslechnutí již zmíněný kazety sem pochopil, že TO je vono, že TO si nesmim nechat uniknout, že u TOHO se zažije eště hodně srandy, že do TOHO teda deme.
S Jirátem sme dali dohromady pár věcí, něco už sem měl připravenýho předem, pak sme za jedno dopoledne umastili u něj doma asi půlhodinovej demáček a bylo nám jasný, že to pude. Jirát řezal vařečkama do kýble jako divej, já drhnul akustiku s nasazenim všech sil a voba dva sme řvali jak tuři. Dneska se to zdá skoro jako výhoda že nám nebylo ani moc rozumět, protože - a zůstalo tomu tak i v budoucnu - se vyskytla slabina největší - textová složka skladeb. V sekci textů ČZ to nelze přehlídnout..... V tý době nám to zase ale nijak zvlášť nevadilo. Atmoška při nahrávání byla super, nesmrtelná Jirátova hláška po právě ukončený skladbě: "A teď si dáme jednu stařřřenu..." nebo náhlá inspirace buhví čim a za pět minut kompletně složená, votextovaná a natočená vypalovačka Propast.
Zbejvalo eště vymyslet název. Těžko si někdo z nás teď už vzpomene, kdo dodal to první slovo, ale bylo jasný, že ČERNÁ ZEĎ je na světě! Hned sme dali dohromady hymnu Sme nejlepší a název dema zněl Fuck Rock Session No.1. Nahrávku má určitě Jirát, protože tomu tenkrát udělal i takovej vobal, aby to dobře vypadalo.
Hned sme se s ní vytasili a nechali kolovat mezi známejma. Vedle shovívavejch úsměvů a pošklebků, jak už to tak bejvá, se ale začalo zlehka vytvářet fanouškovský zázemí a z některejch skladeb se staly hity a i když jsme až do prosince 1990 neuskutečnili žádný vystoupení, vo Černý zdi už se vědělo. První "koncert" sme vodehráli ve škole, před pár lidma, věsměs spolužákama a záznam taky existuje. Vedle převzatejch věcí vod Jima Čerta - Everybody's Smoking Marijuana a vod Visáčů - Traktor a Stánek se živě dostalo předvedení původních věcí ČZ, konkrétně Hospoda bez střechy, Pivo a Je to fuck. Střídali sme se v hraní s profesorem Lahodou, známym to alkoholikem a plejbojem, kterej předved Bye Bye Love, Diana, This Land Is Your Land a Děvčátko. Celkem vydařenej první koncertík eště ve folkový podobě.
Pak se nic nedělo, v podstatě až do jara následujícího roku.
Ale eště k Otovi. Prvně v životě sem ho viděl, když sme byli s Jirátem na koncertu proti rasismu, fašismu a komunismu na Staromáku, v dubnu toho roku. Jirát ho znal eště z Barči, kam chodili s Donišem na metalový diskošky a sem tam na nějakej koncertík. Ota přišel s Kraťákem a hned mně jako typoň zaujal. Správnej řízek. Dali sme řeč, já pochválil jejich kapely, příjemně sme pokecali a bylo navázaný dlouholetý přátelství a v podstatě i eště v tý době netušená spolupráce na kapele, která jednou měla vzniknout, protože i kdyby nikdy neexistovala, lidi by si jí prostě museli vymyslet.
Za zmínku stojí i léto. Bylo velice fajnový, nelze zapomenout. Předevšim dvě sprnový akce - Cure a monstrkoncert Rolling Stones. Parádička.

1991 - Před bodem zlomu

Z února mam příjemnou vzpomínku na koncert voblíbenců UK Subs, hráli v Edenu.
Na Sedmě se konal zkraje roku fesťáček u příležitosti svátku nebo narozenin Miloše Frýby, kandidáta na prezidenta. Šli sme s Jirátem ze školy k jeho fotrovi do práce, dělal tehdy genitálního ředitele Exica, takže Jirát se šel dovolit, jesli může jít večer na bigbít. Vlezli sme do luxusně zařízenýho kanclu, kde se nás hned ujal sluha Jiráta staršího a když sme vodcházeli, že prej nás hodí na Strahov limuzínou. Dneska bych to i vzal, ale tehdy sem byl hrdej a vodmítnul to. Sedma vřela, koncert se vyved, hrálo například Svobodný slovo, Mdloba, Na ex, Gummy Pig a další.
Prvotní rozjezd a nadšení s ČZ se někam vytratilo, nový věci veškerý žádný, vystoupení taky ne, ale v okruhu známejch už se topilo pod kotlem a Ševčík dával do kupy projekt jako hrom - Krypls pěst (někdo uváděná i jako Krypl's pěst, těžko říct, co bylo správně). Krom Oty na basu a jeho krákorání, tam hobloval kejtru Honza Hanuš (chodil na stejnou základku co já) a za bubnama se skvěl Honza Malý. Tohle už bylo něco, skladby Peep-show, kde se zpívalo: "Seděla u vody, trhala jahody, dal jí strunu kolem krku, neřekla už ani vrků, nepípla už ani Peep-shooooow!!" nebo hymna všech kryplů: "Potkal krypl krypla, voba měli syfla, potkal krypl kryplici, ta zas měla přijíci, šli spolu přes silnici, teďka ležej v márnici", nádherně zprzněný Krylovo (kryplovo) Děkuji do Krypluji: "Stvořil bůh, stvořil bůh Krypls pěst, by mohl kryply vést" a další skvělý hity. Byla to prostě bomba a my sme museli taky něco udělat.
Právě na jaře 1991 sme se s Jirátem domluvili, že připravíme druhý demo, tentokrát u nás v Modřanech. Nástrojový vybavení už bylo vo třídu vejš. Jirát se sice znova chopil vařeček a umělohmotnýho lavoru (pak ho při nějaký sypačce prorazil), ale já měl k dispozici snímač ke španělce a novej člen Péša si dones basovku. Jako zesíky byly připravený dva kotoučáky, takže už sme mohli spustit správnej rachot. Jediný, co mně dost mrzí, že jedinou kazetu tohodle demíčka sem pučil Hanušovi z Krypls pěsti a ten vůl mi jí nikdy nevrátil, věčná škoda, byl to slušnej nářez! Ale jak to celý probíhalo. Ráno dorazil eště Bohouš Č., protože se mu doneslo, že se zřejmě budem posilňovat něčim vostřejšim. Vyslali sme ho teda pro v tý době mezi náma převelice voblíbenou meruňku (nevim, dneska už bych se jí dotknul asi jenom vopravdu v nouzi nejvyšší, nicméně tehdy se pila při každý přiležitosti) a samozřejmě nějaký to pifko. Křest byl vykonán a šli sme na to. Zazněla i slavná Operace přírody vod DG 307, pak antiskinhedský předělávky Orlíku Skinhead I. a Skinhead II., lehce přitvrzený verze několika skladeb z prvního dema, bohužel nic se nezachovalo (Hanuši, ty čuráku!) a pár novejch věcí, který už ale z paměti nevylovim.
Tim bylo zakončený první období kapely a ta šla na rok k ledu. Věnovali sme se převážně chození do hospod a každej měl svý vlastní zájmy. Příjemný byly akce na Žofíně, sem tam nějakej bigbítek, kelímkový pivo, jednou tam pořádala FAMU svuj soukr večírek, vobšancovali celej ostrov hlídkama a nikoho tam zadarmo nechtěli pustit. Parta ve složení Jirát, Bergy, drogovej experimentátor Jirka Ř., jeho holka Edita a její kámoška (jak jenom se menovala...), já a možná eště někdo sme se vydali na Střelák a čuměli, co bude. Jeden chlápek s ženskou, takto dobrý duše vod lodiček ze Žofína, přiveslovali ke Střeláku a začali zadáčo převážet lidi, který se chtěli na ostrov dostat. V pohodě nás dovezli, my vystoupili a pokračovali směrem ke stánku s pivem. Kde se vzal tu se vzal, jeden z těch naháněčů nás vyhmát a už nás sypal přes most ven, nadával, co si to dovolujeme, že nechceme platit atd. Jak ale řikám, jinak vcelku bezstarostná doba v éře Žofína.
Já trávil léto tradičně mimo Prahu, abych si vodpočnul, a tak to zase usnulo. Až na podzim se konala první oficiální Krypls párty na sedmičce, vystoupila Krypls pěst, snad i Rusko a další grupy, Kraťáci měli už nějakou dobu projekt Averze, kde basoval komouš Sluka a řádil frontman Méďa, vůdce smečky mladejch strejčků a bylo to rozjetý vobdobí jinejch kapel, který už pamět nezachovala. Vzpomínam si eště na Palaš Atak, tam protestovali Alánek s Kotlánem.
(Foto z Valdštejnský)
Otova generálka Krypls párty se uskutečnila předtim ve Valdštejnský ve sklepě, kde si různý bandy udělali zkušebnu - VPK (Vlna pražskýho komunismu nebo taky Voprcalo prase kozu), Výčitky svědomí a spřízněnci. Historie se opakuje - v současnosti ve stejnejch místech zkouší kapela mýho bráchy Rozmazaně. Na Sedmičku sme sebou vzali Lisu - naší lektorku z USA a na Petříně cestou vod lanovky sme viděli ležet opilce, kterej měl fousy v zamrzlý louži a nemoh se zvednout. Blekotal, že tam vodpoledne upad a usnul a teď co si počne. Přemejšleli sme a nakonec nás napadlo na ty fousy mu nachcat, že to možná povolí. A taky že jo. Za chvíli byl nedobrovolnej vězeň z louže vysvobozen a na znamení díků nám dal loknout z placatky rumu, kterou vytáh z náprsní kapsy. Doufám, že tenhle dobrej skutek nám bude připsanej k dobru při konečným účtování.
Téměř neustále sem tehdy chodil pařit s Oťasem (když teda nebral prášky) a byly to skvělý hodiny a hodiny keců a srandy a plánů, co všechno podnikneme. Většinou sme se akorát vožrali a 90% nápadů skončilo někde buhvíkde. Význačný hospody tý doby byly ve Vršovicích (to vždycky po škole) - "U Pepíčka" a "U pilotů", pak "U smíchovskejch kasáren" (jinak též u Rudly), "U rotundy", začal se prozkoumávat terén v Libni - "U chcípáka", "U města Rokycan", vobčas "Klampáč", "Cibulka" (ta stará) a sem tam i "007".
Konec roku byl ve znamení nástupu ČZ. Zakoupil sem vod Teplouše jeho Diamantku, kopii Gibsona, slušnej kousek, a tak sme si řekli, že po Novym roce to rozjedem naplno.

1992 - Nebe, peklo, ráj

Jirát byl do budoucna jako bubeník nepřijatelnej, takže nastoupil Tůma. Jirát se chopil mikráku a dostal podporu v Bergym. Zkušebnu nám seslalo samo peklo. Spolužák Pavlík se svym bráchou jako pěvcem už tehdá velmi dobře kočíroval zpoza bubnů dobovou kytarovku Next To Velvet Doll a měli k dispozici sklep v Heřmanový ulici, kousek vod Vltavský. Stali sme se třetí kapelou, která tam zkoušela společně s Šavlíkama a dneska už poměrně profláklym seskupením Kamil Jasmín Band. Hned sme taky svý první pokusy nahrávali. Něznělo to špatně, ale chyběl pořád basák. Péša se po úspěšný účasti na druhym demáči k tomu nějak neměl či co.
Začátkem února přišel Oťas s nabídkou, že by nás nechali vystoupit jako saport při jejich koncertě ve Valdštejnský v konírně, plánovanym na 29.2. Skočili sme po tom jak hladovej pes po kosti a začali pilovat repertoár. Termín byl šibeniční, Jirát neuměl nasadit rytmus, Bergy zase zpíval falešně, Tůma nebyl pořádně usazenej, vypadalo to na fiasko.
Den D nastal. Krypls pěst a předkapela Černá zeď - hlásaly malý plakátky. Bezva. Tak teda jo, de se na věc. Do konírny sme nanosili praktikáble a bedny ze sklepa a Ševčík sehnal zvukaře. Řek si vo šest stovek, vstupný bylo pětku a vybralo se 680,-. Rozdíl sme chtěli dát K.Srpovi z Artfóra na podporu nějaký dobrý věci. Slušňák Srp "velkoryse" vodmítnul (neni divu, bylo to trapný a my to snad dokonce mysleli vážně), ať si prej pořídíme něco do aparatury, dobrej protiúder, ale možná to myslel taky seriózně. Myslim, že sme si pak koupili pivo.
(Foto z Valdštejnský)
Vystoupení nezačalo dobře, Tůma hned pokurvil hajtku, takže se trapně čekalo až to bude OK. Jako votvírák šla Smůla, a pak už všechno, co sme měli jakž takž zažitý, kompletní playlist se pravděpodobně nezachoval. Celkem to šlapalo, sice sem tam rytmicky vedle, ale nakonec byl sukces. Takže první gig natvrdo za náma a teď to teda všem natřeme. Mimochodem na fotkách z týhle akce sem pak pozdějc identifikoval Plívu, jak se usmívá a je nám nakloněn už vod začátku. Tehdy sem ho eště neznal, prvně sme se vožrali asi až vo měsíc pozdějc u Rotundy, kde sme cosi probírali s Otou. Pro vzájemný voťukání sme pak navštívili Formanku na Koněvce a právě tehdy někdy začala naše slavná éra žižkovskejch hospod - vod Vohrady k Chmelnici "Pivní pohotovost", "U študáka", "Formanka", "Na samotě" a "Na konečný", pak všechny možný v Bořivojce a samozřejmě pajzl nejkultovnější "Nad kostelem". Na Formance slavil taky vosumnáctiny Ota. Pozval hromadu lidí, chuligány z Košíř, co se motali kolem kapely PZU (Přátelé zeleného údolí), pak samozřejmě lidi z vokruhu ČZ, Averze atd. atp. Proč vo tom ale píšu. Po pitce došlo k zásadnímu výjevu, kdy voslavenec cestou domů v tramvaji potkal mimozemšťany a dal se s nima do řeči. Pak vystoupili někde u kina Zvon a už se nikdy nevokázali.
Další zajímavou historku s O. sem zažil, když probíhala zimní olympiáda v Albertville. Šli sme tradičně někam na pifko, motali sme se po Karlíně a náhle byli bez lováků. Ota navrhoval (nápady vždycky sypal z rukávu bleskurychle), že se nabouráme do ňákýho baru na Florenci, přisedneme ke dvěma vosamocenejm buchtám (jasně, na takový jako sme my, už všude čekaly zástupy vosamělejch holek) a budem se vydávat za filmaře. Oťas - protože to vymyslel - že bude rejža a já jeho asistent, pozveme se na drink, nalákáme je na role do filmu, voni nám zaplatěj útratu a eště si zapícháme. Ukázalo se ovšem, že takovejma typama dívek bary ve vokolí nevoplývaj, takže si vemem taxla a někam pojedem. U chodníku přistál jeden ziskuchtivej dročkář a že teda prej jo, kam to bude. Ševčík světácky poručil směrem k Bílý labuti, na křižovatce si to rozmyslel a zavelel zpátky. Zmatenej kočí nevodmlouval a poslušně kroutil volantem, jak nakázáno. Jeli sme Pernerovou ulicí a mně už to vzadu začalo bejt blbý. Někde nám zastaví, nezaplatíme, von si nás podá... V rádiu byl zrovna hokej, naši s někym hráli v Meribelu. Ota nezávazně tlachal a žoviálně se voptal, kolik že to hrajem. Šofér bezelstně vodpověděl a v tu chvíli mu pan navigátor řek, ať zastaví u toho baru po pravý straně (kecal bych, jestli tam tehdy něco vůbec bylo). Lezu ven a Ševčík, aby to zamluvil, háže další perlu večera: "Roberte, vodevři pořádně, ať vidim na ty mařeny". Bouchám dveřma a mažu zpátky k Florenci, co mi síly stačej. Ani sem se nevohlížel, ale Otu za mnou sem slyšel taky supět. Doběhli sme až do Vítkový, kde bydlel Péša, za roh, do průjezdu. Nikdo za náma naštěstí nejel, ale vydejchávali sme to aspoň pět minut. Dneska bych už to ani neuběh.
Tak to prostě chodilo.
Péša nakonec v ČZ zakotvil a byli sme komplet. Zkoušky probíhaly až třikrát tejdně a panovala relativní pohoda. Další "kšeft" zařídili Šavlíci v Borátu, my zas předskok. Někdy koncem dubna sme si to přihasili na Újezd a vokoukli, co a jak. Eště při zvukovce (památná scéna, kdy místní zvukař žádá Tůmu, aby do toho přestal bušit jak splašenej, že by rád udělal celkovej poklep a my všichni se na sebe podíváme a čumíme jak spadlý z jahody naznak, co že to vlastně ten mistr zvuku chce) vodešlo tradičně něco na bubnech, zase čekání, tentokrát asi na hoďku a půl, takže sme si to zpříjemnili v nedaleký hospě u Rudly. Nakonec zase celkem úspěch, vzpomínam si, že se přišla kouknout i Lisa a přiliš se jí nezamlouval Honzík, ale my to zle nemysleli, v podání Tůmy a Bergyho to bylo legrační a řek bych, že tak akorát na hranici, kdy to neni urážlivý. Myslim, že zrovna už na Borátě Bergy použil trubku, kterou někde doma vyštrachal, byla celá pomuchlaná, ale Bergy do ní v instrumentálních pasážích (hlavně punková smršť při konci Trávy) dul jak vo život, taky pěkný. V závěru se vobjevily eště nesrovnalosti vohledně peněz, museli sme každej vytlačit čtyry pětky navíc, organizaci měla na starosti Pavlíkova sebranka... (Po letech jenom vzpomínka snová, díky za inspiraci, M.: "Du pak s Tomášem a Láďou do Rubajzu, kde mam nutkání voslovit F.T., kterej zrovna preluduje v opilosti na piáno, že by moh bejt půlnoční džem. Pak ale radostně usedám k pivu a mam dobrej pocit z toho, že sme to zase zvládli.")
Začátek června byl ve znamení voleb. V pátek sme měli domluvený šou U Zoufalců, (zase Pavlíci, ale tentokrát bez problémů a eště Irská želva - ty jako první). Rozhodně zatim nejlepší prostředí, atmosféra, přišli vočumovat i chuligáni Plíva, Kraťáci, Oťas a Pacouš. Bergy opět použil votřískanou trumpetku, já přetrhnul dvě struny, bylo to divoký, Je to fuck bez sóla, ale jinak SUPR. To nejlepší nás ovšem čekalo až úplně po koncertě. Jak sem řek, byl pátek a navíc volby - nevim proč, ale U Zoufalců dost brzo došlo pivo, a tak nám Honza Lír (s tim sme se ze začátku navzájem velice nesnášeli) jezdil autem někam do krámu pro lahváče. Samo, že sám sebe taky nijak nešidil a než skončilo vystoupení, měl jich v sobě možná tak 10-15, těžko říct, mohlo jich bejt i víc. Přitom ale pořád průběžně vodjížděl a přijížděl a ze svý instalatérský brašny nás spolehlivě zásoboval. Eště mu snad tenkrát nebylo vosumnáct, papíry taky neměl, ale jezdil zkušeně. Jenže... Vymotali sme se ze sklepení vod Zoufalců a Lír že nás prej hodí k Bergymu do Strašnic (bydleli kousek vod sebe), kde načatou noc eště trochu protáhnem. V autě sme jeli v sestavě Lír, Bergy, Tóma D., Jirát (ale krk bych na to nedal) a já. Z Celetný sme se vocitli v Revoluční a Lír z nepochopitelnejch důvodů najednou za náměstim Repu zajel Na příkopy. Sprdli sme ho, co dělá - už se zřejmě projevovala jeho opilost, takže začal vycouvávat. Točil se tam jak holub na báni a když byl přesně kolmo k chodníku, motor chcípnul. To už k nám mířilo duo orgánů a ve chvíli, kdy se Honzovi podařilo auto votočit zase směrem do Revoluční, byli poldové u nás a hned, pane řidiči, doklady bla bla bla. Lír se ani nijak nevykrucoval a povídá, že nemá, že prostě vůbec nic nemá. Mladý ucha mu teda řekli, ať vyleze z auta a něco s nim probírali. Snad do deseti sekund se L. poroučel k zemi. Vyskočili sme ven, fízlové jevili známky paniky a jestli prej nefetuje a tak. Šofér se za pár vtěřin zase probral, ale byl nějakej pobledlej. Poliše sme zpacifikovali s tim, že se asi bál, že mu něco provedou, tak se zřejmě skácel strachy. Nevim jakou shodou náhod právě vokolo procházela skupinka, v níž sme poznali Otu, Chlíva a Plevku. Pošklebovali se nám a mířili k metru. Nakonec to dobře dopadlo, Lír se nějak sebral, chtěli nám sice dát pokutu tři kila, ale pak to nechali bejt, zeptali se, kdo z nás je nejmíň nalitej, za volant sednul asi na 50 m T.D. a pak to vzal zase opilec H.L. a dojeli sme šťastně do Strašnic, i když po cestě pan řidič lehce kufroval.
K pendrekům se vztahuje i pěkná příhoda, kterou popsal P. Čekal na stanici a najednou vidí, jak poliš stíhá nějakýho kluka. K zastávce právě přijel antabus, a tak P. že poldovi helfne. Pronásledovanej maník už už chtěl skočit do vozu, ale P. mu podrazil nohy, takže se chudák natáhnul na zem. Policajt přiběh a zmizel v autobuse. Ten zavřel dveře a vodjel. Nešťastník se zved ze země a nakouřil "zachránci" takovou, že ten skončil na pohotovosti s přeraženou sanicí. Holt pro dobrotu na žebrotu.
Souběžně s timhle děnim sme vymejšleli s Otou dohromady projekt HMYZOFRENIE. Původně to začlo po nějaký pitce U Rokycan, jeli sme metrem a Ota začal voslovovat jen tak z prdele každýho, kdo se mu namanul. Že dává dohromady kapelu a potřebuje zpěváka nebo zpěvačku, dokonce to vnucoval nějaký starý bábě, pak nějakýmu klukovi, kterej si poznačil do notýsku i adresu a telefon (měl sem dojem, že se nás chce spíš zbavit) a tak dál. Druhej den ráno sem si vzal kytaru, na Andělu koupil flašku ruma a frčel do Košíř k Otovi, že teda něco nahrajem. Neměli sme jedinou skladbu, jedinej text, prostě nic. Ota byl eště v pyžamu, tak sme při rumu přemejšleli, co vyrobíme. Mistr O. šáhnul do knihovny a vytáhnul veledílo Babička. Nevěděl sem, co tim chce naznačit, ale nakonec z toho vylezlo první demo s narychlo vytvořenejma textama a hudbou a vloženejma prupovídkama na téma vejš zmíněný knihy (nikdy se z toho nic naživo nehrálo) - dneska mi to teda moc vtipný nepřipadá, ale tenkrát sme se příjemně pobavili. Mnohem důležitější bylo, že se nám k tomu podařilo splácat i nějaký věci, který se pozdějc staly nesmrtelnejma, za všechny Rum, Důchodci a Kundy a název dema zněl Ze života schizu. Pro další songy lze nahlédnout i do kompletního zpěvníku Hmyzofrenie. Další sranda byla, že když sme v povznesený náladě vyšli ven před dům, potkali sme nějakýho maníka, myslel sem, že bydlí u nich v baráku, koukal po nás divně, ale nám to bylo šumafuk. Čekali sme na autobus a najednou se ten chlapík vobjevil zase u nás. Furt tak zíral, pak se vosmělil a povídá, že prej s náma jel včera večer v metru a chtěl by teda zpívat v tý kapele. No prostě prdel. Menoval se Vašek Černý, párkrát s náma byl pařit, ale kdo ví kde je mu dneska konec.
Prázdniny sem si opět užil v Turecku, kam se za mnou vypravili Ota s Pacoušem. Vzali sebou pytel trávy a sud piva a stopovali Evropou. Bohužel až do země zaslíbené nedorazili, protože už v Bělehradě jim vobluzovadla došly a při cestě zpátky Ševčíka zasáhla zbloudilá kulka v kritický voblasti Jugoslávie, kde tehdy zrovna probíhala válka. Naštěstí to byl jenom hladkej průstřel nohy, takže všechno nakonec dobře dopadlo.
Přes léto sme dali s voběma partama pauzičku a konkrétně ČZ stála před trablem, pač bylo už jistý, že po prázdninách budem chudší vo naše ptáčky zpěváčky, který to táhlo studovat do Ameriky. Uvažovali sme vo Tomášovi Drgovi nebo vo Honzovi Tvrdíkovi, protože k nim se vztahuje taky fajn historka. Po poslednim koncertě U Zoufalců přišel za Jirátem nadšenec z Třemošný, kterej psal rezence a profily do nějakýho metalovýho plátku (název už si nepamatuju) a Jirát mu něco nakecal, pak to dokonce i vyšlo, ten propagátor novejch vobjevů tam na ploše asi 5x5 cenťáků sesmolil šílený nesmysly (dneska už těžko soudit, jesli to byla víc práce Jiráta nebo toho pisálka) a navíc s tim, že právě vod podzimu budou v kapele zpívat T.D. a J.T. Nevim, možná chtěli, ale Tóma (ať se na mně nezlobí) by do toho rozhodně asi moc nezapad (což vo to, texty znal možná líp než my, ale jednou popad mikrák ve zkušebně a tu melodii prostě nečapal). Tvrdík se myslim vůbec nevyjádřil a zájem ani jinak nejevil. No nic, tak sme intenzivně zkoušeli, chodili se posilňovat přes ulici k Baráčníkům a vypadalo to nadějně.
Zpěv zbyl na mně (po třech songách sem hlasově většinou v prdeli), ale kladli sme důraz spíš na hudební projev, aby to nebylo vyloženě trapný. Pak teda přišel památnej den 29.10.1992 a Krypls párty II. na Sedmičce. Taky už si nevybavim všechny vystupující, ale vzhledem k určitejm věcem, který se vodehrály pár tejdnů před tim, si některý přece jenom pamatuju. Mam to jenom z doslechu, ale prej se tenkrát náš milej O.Š. sešel někdě v hospě s ambiciózníma borečkama Crazy Guns a přilákal je na tuhle "Freddy Krueger Show", jak to chtěl anoncovat po rádiích. Ty v závěru vystoupili s hitem tehdejší sezóny Knockin' On Heaven's Door a do refrénu sme se na pódiu přidali i my se svíčkama, což chudáky Guns úplně rozhodilo a byli fakt dost zdrblý svym úspěchem, prostě veselá příhoda z natáčení. Kdosi dotáhnul i kapelu Mrtvá moucha, vo který si nejsem jistej, jesli vůbec hrála, ale název si vybavuju, protože je Ota při hysterickym uvádění Hmyzofrenie taky zmínil. (Ten úvod vopravdu stál za to). Hráli eště No Garden Midget a Rusko (jednim z členů byl i Filip Venclík, dětská filmová hvězdička, jinak taky syn známýho rejži a scénáristy, vo rok pozdějc ho zabili plešouni). V Krypls pěsti se ujal basy Had, Ota jenom skřehotal a mam takovej pocit, že to bylo jejich poslední vystoupení. Po koncertě se nesmazatelně zapsal i toho času nedlouho v Praze pobývající a místních poměrů neznalej Ozzy, kterej v zákulisí prohlásil, že je to tady skvělý a že by bylo dobrý, kdyby na Sedmu pozvali třeba Lucii nebo Oceán nebo Shalom, že by to taky prej vyprodali. Slíznul to vzápětí vod Médi, kerej začal nepříčetně vyvádět a křičel: " Co je to za člověka, kdo ho sem přived, co to tady mele???!!!" Prostě byl z něj chudák hin. Nastupující vomladina Méďu děsně žrala, takže se cejtil povinován dbát vo stylovou čistotu prostředí a nepochopil "dobře míněnou radu" na rozšíření hudebního záběru Sedmičky. Jen tak na vokraj, Ozzyho přitáhnul jednou zkraje podzimu do hospy Plíva, dělali spolu  někde na Žižkově na stavbě (dovedu si představit tu jejich práci - seděli v maringotce a pařili). Ozzy se do historie zapsal i dalšíma nesmazatelnejma kouskama, ale vo tom až dál. Prostě to byl nevobyčejně vydařenej večírek. Eště k ČZ a Hmyzofrenii - jelikož sem si nahrál záznam z koncertu, tak subjektivně to byl ze strany ČZ (poprvně jenom ve třech) historicky nejlepší výkon po hudební stránce (zpěv ať si hodnotí někdo jinej) a vopravdu to šlapalo jak nikdy. Ale my už se taky těšili, že konečně předvedem Hmyzofrenii. Během roku se do kapely vloudil i Plíva a do budoucna se s nim počítalo jako s bicmenem, ale pěkně na to sral a dodneška se nic moc nenaučil. Po hospodách sme vymysleli pár novejch textů, z nichž ovšem pozdějc nic nebylo. Na Sedmě vystoupila Hmyzofrenie hned po ČZ a jelikož Plevka byl rád, že aspoň umí texty, rytmika zůstala, takže se ČZ na pódium akorát rozrostla vo Otu a Plívu. Otovi sem před koncertem musel napsat na papír taky text Degenerace vod DG 307, hrozně sem toužil jí na pódiu předvíst, vyvedla se mimořádně a unešenej byl i Jakub Línek, kterej tak rád Dégéčka. Při setu Hmyzofrenie v záchvatu euforie maskot skupiny Pacouš rozhazoval z igeliťáku drobný, celkem 200 kaček v desetníkách, který nosil kvůli revizourům. Byl spoluzakladatelem KČP (Klub černejch pasažerů - každej dával do fondu 30 ká měsíčně a pak se z toho platily eventuální pokuty). Jak říkám, moc príma večer!
Myslim, že tohle šou fuckt zůstalo doposavaď nepřekonaný, protože pozdější koncerty - a že jich už stejně pak moc nebylo - vovlivnila předevšim neukázněnost členů vobou kapel před hranim, takže...co si budem povídat, že jo.
S Hmyzofrenií sme měli v hlavách megalomanskou záležitost F.L.Věk, U Rokycan vznikaly nápady, pak sme s Oťasem u nás v Modřanech vymejšleli hlavní kostru příběhu, ale moc daleko sme se nedostali. Použitej byl nakonec akorát hit, kerej se samotnym projektem vůbec nesouvisel - My chcem pivo na stůl.
Jednou sme byli pařit s Pacoušem a Plívou U pupkounů v Bořivojce a pučili sme si vod nějakejch zmrdů kejtru, že si zabrnkáme. Hodil sem tam voblíbený kousky, ale těm buzikum se to nějak nepáčilo, tak si jí zase vzali zpátky a mně přitom jeden ten kretén napálil pěkně po hubě, až mi tekla krev z nosu. Pak sme tam seděli jak hovada a nakonec schytal jednu i Plevka, taky s efektem malinový, už ani nevim proč jí koupil. Nasrali sme se a šli pryč, Plíva vytáh slzák a rozbitym voknem to tam vykasroval. Prchali sme Krásovkou dolů a frajer Pleva ruce v kapsách. Naše stabilita už nebyla zrovna nejlepší, takže P. zakop a hodil nádhernou držku. Prodřený džíny, u nosu zbytky krve po bitce, byl na něj hezkej pohled. Jeli sme pak k nám do Modřan dotáhnout to do vítěznýho konce. Byl tam k mání rum a lázeňský trojhránky. P. voplatkama pohrdnul, já nikoliv. Spořádal sem je na posezení a pak sme to vydatně zapili voblíbenym. Těsně před spanim sem vyběh na hajzl a vyletěl ze mně gejzír hnědý páchnoucí kaše. Dobrou noc.
Ze zasutejch vzpomínek se mi eště vybavila akce kus vod konečný dvaadvacítky na Bílý Hoře (snad to byly Chlívovo vosumnáctiny). Jeli sme z centra umbajkou a na Újezdě vplul dovnitř špindíra Šindelka, nevim jesli starej nebo mladej (jeden z nich pozdějc skočil z vokna a nerozchodil to už) a s nim dvě podobně umouněný roštěnky. Trojka se přidala k nám a cesta vesele ubíhala. Buchty tvrdily, že sou z Haný, takže pozdějc večer neslyšely nic než tradiční popěvek vo zakopaný řiti. Chlastalo se do závory, během voslav dorazilo i pár lidí z kapel jako 311. pivní peruť, Los Somros a možná i jinejch. Hřeb večera vobstaral agent STB Pepík Zímů, nestor z Vlachovky, totálně vykalenej, s tahačkou a vyřvával nějaký songy.
Rok 1992 mam zejména spojenej s mimořádně velkym počtem spářek, mimochodem někde nedávno uveřejnili, že v ČR (tehdy sme sice byli eště ČSFR, ale právě jen v tý v český části federace) se v tomdle roce vypilo na hlavu absolutně nejvíc piva na světě v historii lidstva, dodneška údajně nikde nepřekonáno (ovšem dějiny se valej dál a už to nemusí bejt pravda). Nemám důvod tomu nevěřit, určitě sme přispěli vydatně i my.
Nakonec sem byl rád, že se mi podařilo vodletět na vánoce do Turkey, ale jenom s velkejma vobtížema...

1993 - Zrnka písku v soukolí

Začínalo to tak nějak líně, na vobzoru nebyla žádná možnost hraní (to by to totiž někdo za nás musel zařídit), a tak vobčasný zkoušky, spíš sme chodili do vosvěžoven a vlastně nic moc. To už se ve zkušebně zabydlela i Hmyzofrenie.
Pak někdy s jarem sme si přitáhli Světlíka na ságo, který vovládal celkem nadprůměrně, ale hrál furt jenom nějaký dixilendy. Snažili sme mu vnutit, aby se do toho položil a hodil nějakou frí improvizaci. Vošíval se, ale jelikož má hudební sluch, tak se celkem chytal. Měli sme k dispozici porád ten Jirátův strašnej mikrák, kterej ale nešel nikam přidělat, tak sme ho vobalili kapesníkem (aby se Jirkovi nepoškrábal jeho vzácnej nástroj) a strčili ho dovnitř do sága. Jinak by totiž v tom bordelu ve zkušebně zvukově zaniknul. Jo a já si tehdy taky pořídil třicetiwattovýho Regenta, táhnul sem ho pěšky jak kokot z Kaprovky až na Staroměstskou, byl těžkej jako kráva, ale randál dělal celkem slušnej. Ve zkušebně byl i nadupanej Marshall vod jakýsi dívčí kapely, byly to tušim druhandy z naší ekonomky, akorát si pamatuju jednu z nich, takovou docela ucházející kozatou baculku.
Existujou taky dvě nahrávky z toho vobdobí, čistě instrumentální, jedný sme řikali Voplodňovák - takovej valčíček skoro a ta druhá - Loupánova (jó, solidní vypalovačka). No a tehdy se to stalo.
Ozzy se tak nějak protloukal v Praze, neměl imrvére kde bydlet, votravoval, jestli může přespat (jednou u Ály, dvakrát u mně - pak sme si vo tom s Gumou vyprávěli, jaký je to prase, že se nechtěl mejt, přitom smrděl jak tchoř), měl například tendenci zavolat vo půlnoci, že přijede asi tak za třičtvrtě hoďky bydlet, takže sem pak musel na noc vypínat telefon a nakonec se snažil vnutit do zkušebny, prej ať ho tam vždycky na noc zavřeme, že tam bude spát. Jak chtěl pak ráno vylézt ven, nevim. Zkušebna se zvenku zamykala, takže měl chlapec po píči. V palici nosil plány, jak si pořídí za 50 hadrů boží kytaru a bednu a bude hrát ve stylu artrokovejch kapel ze 70. let a podobně, ovšem když sem ho slyšel brnkat na španělku ty jeho hrůzy, radši sem mlčel. Šmrdlal prstama vymyšlený akordy, který absolutně nijak nezněly, ale Ozzy tvrdil, že má svý vlastní ladění a že to je dobrý. Budiž.
Jednou se zase přichomejt na jednu z řídkejch zkoušek a vočumoval. Měli sme echo vod Šavlíků, že už si prej někdo stěžoval, jakej je to bordel, že jim ve čtvrtym patře poskakujou skleničky v kredenci a takový ty kecy. Dokonce snad přišli na Jasmíny fízlové a zabavili jim klíče. Tak si tak ČZ posílená vo J.S. džemuje a najednou lezou dovnitř dva městský poldové. Přestali sme, páni orgáni něco brblali, zkontrolovali nám OP, jenže ouha. Guma a já sme je měli všelijak vyzdobený a počmáraný, sem tam chyběla stránka, Ozzy nedisponoval zhola žádnym dokladem, nabízel jim lístky do kina, na koncerty, prostě je vytáčel. Příslušníci tiše pěnili. Nařídili vopustit sklep, zamknout a hybaj před dům. Péša se Světlíkem byli milostivě propuštěni (jestlipak si Jiří eště vzpomeneš, jaks byl vydávanej za slušnýho člověka? - policajt povídá, podívejte třeba tuhle pan S., ten má pěkný občanský průkaz) a nás si benga podali. Čelem k autu nohy vod sebe ruce nahoru, prohlídka jestli nemáme drogy zbraně, pak nás naložili a uháněli s náma skrz Stromovku na jejich strážnici. Ozzy s úsměvem na tváři prohodil, že si připadá jak v akčnim filmu v Americe. Na fízlárně vyměknul a ukázal jim papír, že vobčanku ztratil, takže ho pustili. Se mnou sepsali vodebrání klíče vod zkušebny, než se věc vysvětlí, že si ho tam pak mam jít vyzvednout. Mezitim plkali, že můžem bejt stíhaný za neplacenej vodběr elektřiny a kdesi cosi. Pak přišly na řadu naše doklady. Evidentně nevěděli co s tim, tak nás vodvezli vo pár ulic níž do Křížkovy ulice k republikovejm poldům. Tam nás nechali chvilku vydusit, a pak nám bodrej strejc v uniformě napařil tři kila za kus. Tolik sme u sebe neměli, takže sme jeli k T. do Bohnic, Guma se před matkou kroutil, že to a tamto, nakonec nám dala šest stováků, po cestě sme nabrali Sušánku, vrátili se do Holešovic, cvakli to a večer završili U Baráčníků. Hrdinové...
Tim skončily zlatý časy zkušebny a my byli totálně bezprizorný. Zkušebnu pak "někdo" vybral. Zasvěcení dobře vědí, kdo ten "někdo" byl, vono je to celkem fuk, ale v zájmu zachování beztrestnosti a abych nebyl napadnutej, že sem práskač, bude jméno zveřejněno buď po 50 letech (dostatečná lhůta k promlčení) nebo až po smrti všech zúčastněnejch (včetně mně, tam nahoře nebo dole si to přinejhoršim vyřikáme).
Ozzy taky zaperlil jednou v tramvaji. Někam sme razili popít a von, poměrů v Praze neznalej, uviděl prvně revizora. Nutno podotknout, že ve Žďáře, vodkuď pochází, MHD neni, tudíž ani institut revizora neexistuje. Proto, když ho chlápek začal kontrolovat, Ozzy myslel, že mu sou nabízený nějaký vomamný prostředky a slušně vodvětil: "Díky, nechci." a vodešel na druhej konec tramvaje.
Čas vod času sme někerý naše pařby (ale moc jich nebylo) zakončovali tim způsobem, že se jelo do Modřan. Šlo vo takzvaný Plastic párty, což spočívalo v tom, že se kolem půlnoci vzala jedna z desek mýho milovanýho kompletu Plastic People, kterej sem si začátkem roku pořídil a řácky se vohulila. Jednou se nás sešlo trochu víc, Guma se vrhnul do kuchyně a že připraví výživnou krmi. Našel akorát volejofky, špagety a vajíčka (žil sem skromně) a jal se čarovat u sporáku. Vostatní se mezitim uvelebili, vytáhlo se pití a na gramci se rozjel Apokalyptickej pták. Volume hezky doprava a akce začala. Tůma byl brzo s jídlem hotovej, pochlubil se, jak toho udělal plnej hrnec, do kterýho splácal vejš uvedený suroviny a nechal vochutnat. Bylo to nežratelný, ale Ála si to pochvaloval. Ve finále vyzobal akorát ty rybičky a zbylej humáč nechal. Večírek byl v plnym proudu, když se vozval zvonek. Za dveřma běsnil starej Dvořák zeshora (dcerunka se potatila, jak vyjde najevo vo 5 let pozdějš) a ječel, ať vodevřu, že ví, že tam sem. Tůma ho vyfakoval, takže nervní soused vyhodil pojistky. Počkali sme až se ztratí a znova je nakopli. Ševčík u vokna ved debatu se starou Dvořákovou. Ota se jí posmíval a měl nějaký řeči. Dvořáková mu pověděla, že tam na nás asi brzo vletí. O. vopáčil, že to by musela bejt panenka Mária lítací a byl vůbec nesmírně vtipnej. Asi za půl hoďky se za dveřma zase vozval starej a žádal si vodevření. Dočkal se jenom nadávek, ať de do prdele, takže znova vyhodil pojistky a vodšustil. Situace se vopakovala pak eště jednou, ale to už chtěl vyrazit dveře a uříznout mi dle svýho vyjádření koule. To mně strašně vyděsilo, protože to určitě bolí a já bolest nesnášim. Podlehnul sem a votevřel. Stál tam eště s jednim maníkem a s vlčákem. Měl nějakej proslov, že maj vobchodní jednání (jesli to myslel vážně, nevim) a ať se dáme do klidu. Nám už stejně došel chlast, takže sme se upokojili, někdo vodjel domů, někdo zůstal přes noc a další příhoda vešla do dějin.
Slavně sme vodmaturovali a já se chystal zmizet na čtvrt roku do Turecka. V červnu sem si nenechal ujít vystoupení Velvet Underground v Pakulu, tehdy sice šest stovek za koncert byl nekřesťanskej ranec, ale nebylo možný tam nejít. Po návratu do vlasti mně v září čekalo velice nemilý překvapení, který sem si zavařil ovšem sám - povolávák a já rezignoval na všechno. Těsně před nástupem se vobjevila možnost zkoušet v atomovym krytu na Břevnově, párkrát sme to tam vokoukli (na zkoušku Hmyzofrenie dokonce Plevka přived houslistu Šmidmajera, asi šedesátiletýho dědka, vobčas bejvá vidět různě po Praze, jak strašlivě vrže a účastnil se tušim poprvé i Pepa Koštíř).
Pak už sem jenom přepočítal zbylý prachy, usoudil, že na 14 dnů do rukování to stačí a kalil sem a kalil. Rozlučka byla kde jinde než nad Kostelem, v salónku. Z toho je Jirátem pořízený stupidní video, totálně debilní hlášky a vůbec, ale jako dokument dobrý. Co už na videu neni, se vodehrálo v úplnym závěru. Jirát musel domů, asi měl policejní hodinu a na vodchodu pustil do salónku kasr. Idiot. Všichni vyběhli ven, hospodskej přišel a povídá, to zaplatíte, takže místo tří pětek za rezervé dostal kilo a klaněl se až k zemi. Podívali sme se po sobě, kdo i přes šílený pálení ve vočích v hospodě zbyl, kupodivu hartkor Hmyzofrenie, hádejte kdo všechno.
Jelikož se to vostatních členů kapel netýká (přesto díky všem, který tehdá za mnou přijeli, jako morální podpora k nezaplacení, nepřestanu bejt nikdy vděčnej), celý mý působení v zelenym pominu. Během přímače se hoši dali do organizování Krypls párty III., mělo se to uskutečnit v Dolanech u Kralup. Dobrák Plíva poskytnul pro věc i rodinný vozidlo, který pak tak neslavně skončilo. Měli na to měsíc a dyž sem po přísaze dorazil domu na vopušťák, pořád nebyl jasnej termín. Chtěli sme to na 29.10., jako rok předtim, ale po různejch vobstrukcích to vyšlo na 31.10.93, neděle, opět 007. Já musel bejt do deseti večer v kasínu, tak sme se dohodli, že vystoupíme pokud možno nějak rozumně. Guma nebo Káča R. mně měli vodvízt Plevkovym moskvičem, ale já si to rači posichroval a řek našim, ať pro mně přijedou na Sedmu. Chlastali sme už vod božího poledne na Smíchově a na pátou sme se připotáceli na Strahov. Dalšim přiživovánim už takhle příšerný vopice to dopadlo, jak to dopadlo. K dispozici sou audio i video nahrávky. Netřeba hodnotit. Co mně nasralo, že Jirát to zabalil a jel někam mimo Prahu, ale možná, že vlastně udělal dobře, zpíval Bergy a všichni sme to kurvili, jak se dalo. S Hmyzofrenií hrál už na klávesy Pepa K. a Pleva si vodbyl premiéru za bicíma.
Po koncertě se prej eště děly pikantnosti s autíčkem. Vyhulenej a zlitej Tůma jezdil po Strahově jak střelenej, pak se vydali k Letný, kde auto začlo stávkovat, takže nalili do převodovky vobsah první piksly, kterou našli v kufru. Mysleli, že je to volej, ale zmýlená neplatí - byla to růžová základovka. Auto pak šlo snad do šrotu nebo co.
Tak nějak mi to všechno docvaklo až druhej den ráno v kasínu, že byl nějakej koncert atd. Nepamatuju se, kterej dobrodinec se nabídnul, že se mi postará vo kytaru, ale pravda je, že už sem jí nikdy neviděl... Celej rok a hlavně poslední čtvrtrok stál za hovno.

1994 - Poločas rozpadu

Vůbec nic se nedělo, já sem smrděl ve Slanym a vostatní v Praze akorát chlastali. Jedinou světlou výjimkou byly čarodějnice, jeli sme s Oťasem, Lezboušem a Plevou pařit do Hlubočep a v takový zahradní restauraci vznikla další hitovka - Čarodějův párek. Impulsem bylo Otovo chlípný chování k malejm dětem a to, že se nějakej harant dožadoval na svejch rodičích zakoupení párku. Dostal, co chtěl a pak se chlubil, že má párek na čarodějnice, no a bylo to (muziku k tomuhle majstrštyku sem složil s trochou pomoci spolubojovníků Rendy O., Pavla G. a Honzy D. v klubový zkušebně na Drnově. K tomu vobdobí se vztahuje i mý nedlouhý působení ve vojenskym bandu Jiskra). Plíva tam eště zkušeně nablil pod stůl, uklidil po sobě a v dobrý náladě sme byli vyexpedovaný pryč.
Eště když sem byl na vojně, díky P. sem mi poštěstilo navštívit zajímavou grupu Terra Ignota. Vod tý doby sme je viděli eště několikrát, památnej je zejména koncert u příležitosti 5. výročí skupiny. Konalo se to na Chmelnici někdy v září 1994 a program sestával z vystoupení předkapel Původní Bureš, pak snad Vegetarian Pork Fashion a na závěr Terra. Měli působivou scénu, kdy se při jejich temnejch skladbách promítaly z projektoru na plátno vedle pódia záběry ve stylu Koyaanisqatsi (možná že to byl přímo ten film), šlo to k sobě výborně. Pak sme eště vodrovnali kouzelníka Olivera a skoukli tradiční striptýz. V paměti mám Vaška L., kerej si svý Krematorium pěkně vychutnal.
V září, necelej měsíc před koncem vojny, vystoupili na Strahově další rockový dinosauři - Pink Floyd. Jediný, co trošku vadilo, že chcalo jak z konve, ale jinak pohodička.
Po návratu z války sme se začali zase zavobírat myšlenkou uspořádat Krypls párty IV. Vzpomněl sem si, že matka jednoho známýho ze základky vedla hospodu ve Středoklukách poblíž Prahy. S Plívou sme se tam někdy začátkem října vydali, ale hospodu sme nenašli. Možná sem si to nepamatoval dobře, možná to bylo jinde, tak sme došli eště do Horoměřic a tam sme se vopili. Podařilo se ale sehnat hospodu v Kostelci u Křížku kousek za Prahou a domluvit s hostinskym co a jak. Péša udělal plakátky a vo jednom víkendu sme eště s Tómou a Plívou jeli vylepovat po vokolních vesnicích.
V den akce sme vodpoledne vyrazili autobusem z Roztyl do Kostelce, v partě jel mimojiný Pepa K., Had, Láďa S.(ten sloužil v Klecanech), Matějka a další figurky. V Kostelci sme hned zabrali místa ve výčepu a čekali, kolik lidí dorazí, účast přislíbil sice každej druhej, ale sliby chyby. Dlouho se čekalo na nějaký Anglány, takže sme se zase slušně přivožrali a když šla na pódium jako první ČZ, už sme jí měli jak z praku. Tentokrát selhala celá trojka Guma, Paul i Bergy, a tak musel za škopky starej Kraťák. Nebylo to špatný, ale dobrý taky ne, co naplat, sehranost žádná, aspoň že Chlív rytmicky nikdy neujede. Pak zahrála Averze se Sluncem na kejtru a já šel spát nahoru na vochoz, kde sem se probral asi ve štyry ráno. Bylo už po všem, stihli sme eště vodkrákorat pár skladeb Hmyzofrenie, kdy Péša spadnul ve vopilosti z pódia a jelo se domů. Oťas jako velkej organizační boss šel s výčepákem dozadu do kuchyně srovnat účet. Vybralo se strašně málo (podezírali sme výběrčí, že pouštěli lidi zadarmo nebo že si dali něco stranou do vlastní kapsy na chlast - u vchodu byl Matěj se Sušánkou, to by vodpovídalo), a tak se pan hospoda rozčiloval. Měl sem u sebe eště pětikilo, kerý sem nestačil propít, tak sem ho vobětoval. Vlez sem za lajntuch do kuchyně, kde to Ševčík vokecával a pozoroval sem cvrkot. Nervní hospodskej na mně začal řvát ať vypadnu, že nejsem k tomuhle jednání kompetentní. Já z dlaně vykouzlil rukavici a povidám, jesli teď teda už "kompletentní" sem. Zklidnil se, pětistovku schoval a že teda jo. Porád to ale nestačilo, tak tam nechal Ševčik OP, že zbytek peněz v tejdnu dovalí. Myslim, že se na to pak vysral a nahlásil ztrátu, ale nevim nevim, Ota je děsnej krmelec. Mrazivym ránem sme se ploužili na antabus. Měl jet až za hodně dlouho, tak se některý lidi vypravili do další vesnice pěšky, aby se aspoň trošku zahřáli. Šel i Péša. Když sme se dočkali prvního spoje a popojeli, Péša s vostatníma nastoupil. Autobus se znova rozjel a já se ho ptam, nazdar, kde máš basu, vole. A chudák Petr, jak byl eště zpitomělej chlastem a nevyspánim se chytil za palici: a jo, kurva! Pozdějc toho dne se tam někam do těch polí vrátil a snažil se jí najít, prej viděl něco šedýho, zajásal a vrhnul se do voranice. Zklamán zjistil, že je to nějakej kus plachty, takže byl taky bez...jako já. A navíc to bylo poslední živý vystoupení ČZ...
Z těch větších akcí sme s Otou navštívili v Belmondu tehdy vycházející hvězdu ménem Beck. Nebylo to špatný, ale už sem vod něj dlouho nic neslyšel.
Za zmínku stojí eště leda tak silvestr, další povedenej Ševčíkův kousek. Nalákal nás na mejdlo do Kralup, kde údajně zdědil byt po zemřelý babce. Otázkou zůstává, jesli vůbec nějakou babku v Kralupech měl a když, tak jesli vůbec něco zdědil. Mělo nás jet poměrně dost, eště den před tim, aby vůbec byla nějaká účast vopačnýho pohlaví, sme kalili s Kraťákovou matkou v cikánskym nonstopáči U Hada na Žižkově a snažili se jí do toho taky navlíknout. Ehm, no nic. Na silvestra vodpoledne sme stepovali na Masaryčce, když si to přisral Ota a sdělil nám, že mu rodiče prej zabavili klíče vod bytu v Kralupech a nic z toho teda nekouká. Jeho drzost neznala mezí, zkoušel to na nás do poslední chvíle, vod tý doby už mu nikdo nic nevěřil.
Byli sme na nej pěkně nasraný, ale nakonec to dopadlo celkem slušně, nejdřív sme se nakopli Na slevě (správně U Kaprů) a pokračovali ke Chcípákovi, kde sme zapili novej rok a málem našli kámen mudrců.

1995 - Off the Road

Užíval sem si nicnedělání po krátký pracovní epizodce v trafice v Celetný, kde sme dělali s Tómou. Nad kostel začali čim dál častějc chodit i Kazach a Alánek, starej folkař a bez ustání sebou tahal kytaru. Měl a pořád má ve velký voblibě Nohavicu, takže furt něco hrál, a pak se vytasil s hitem Pochod Praha - Prčice. To se mi líbilo, takže pak v létě, když bylo 666 na Ladronce a měla vystoupit Hmyzofrenie (nějak mně to už nelákalo), tak sme na Klampáči při pár pivech dospěli k tomu, že se na Břevnov přece jenom vydáme a zkusíme se vnutit do programu. Povedlo se, Dee-Da byl vochotnej, takže světlo světa spatřil i Alan Held Project, jednorázovka, ale řek bych, že úspěch byl. Hmyzofrenie taky prej vystoupila, ale to už sem neviděl. Otakar údajně nachcal do bubnů, což byl možná v tý době jeho největší počin. Pomalu, ale jistě se vzdaloval. Nespolehlivost se projevovala víc a víc a nakonec skončil zase v pakárně - na protialkoholce. Tu příhodu stejně všichni znaj, takže netřeba rozmazávat. Ale ani my vostatní sme nebyli svatý. Voblíbenym pajzlem se stala Suchá dáseň, kde sme se jednou nádherně lízli a při vodchodu sme zamířili v sestavě Alan, Pleva, Ševčík, možná Kazach a já ke stolu mladých dam a na rozlučku sme vytáhli pinďoury a zaveršovali: "Péra malý máme, přesto nezoufáme". Před hospodou sme se dosyta nasmáli nakráčeli dovnitř a celou scénu zvopakovali. Pak sme pochcali na ulici několik aut a vlezli na nábřeží do Grand restaurantu Septim. Poskok u dveří nás vytlačoval ven a my se mu snažili nakukat, že tam máme spicha se známejma, což nevocenil a nevpustil nás. Abysme si zlepšili náladu, na Palačáku nám padly do voka zvonky na jednom baráku a vzpomínka na dětský radovánky učinila svý. Pár nadávek z voken, hrdinskej úprk pryč, zhodnocení večera jako vydařenýho a rozchod domů.
V červnu sem bohužel musel nastoupit do práce, protože prachy došly.
Eště než se zase nechal zavřít do pakárny, měl Ota plán, že vystoupíme na takový zvláštní akci v Hlubočepích u J. Helekala. Měl tam (nebo možná eště má) takovej plac, asi bejvalý hřiště a u toho dřevěnou ratejnu, předělanou na hospodu. No a Ševčík to s někym předběžně dohodnul, snad dokonce s Jasmínama, který nakonec taky zahráli. My nikoliv. Sešli sme se akorát Ota, Pepa Koštíř a já. Josef sebou při každý příležitosti tahal furt to svý Casio nebo Yamahu, či co to měl, ale zbytečně. Nějak to neklaplo a celej festiválek byl ukončenej za asistence polišů, protože prej byla překročená hodina, kdy měl bejt závěr.
Eště trochu vo Pepínovi, kterej pak přestal mezi nás chodit a zabejval se hlavně hrama typu Dračí doupě atp. Ale potěšil nás pár historkama, kdy dělal civilku u sociálky. Měl na starosti taky byt hluchoněmejch manželů. Jednou jim nes voběd a viděl, že sou vodevřený dveře na chodbu, tudíž vstoupil. Nikde nikdo, v bytě hrobový ticho, tak došel až do ložnice, kde zůstal úplně štajf. Na posteli ležela ženská, kopala nohama a mačkala si kozy, na zemi seděl její starej na nočníku, v ksichtě klasickej výraz, jak tlačí a nad hlavou držel deštník. Pepa z toho byl poděšenej, myslel, že už jim úplně přeskočilo, takže vopustil ve zmatku byt. Na schodech potkal souseda těch šílenců a hned mu zatepla vylíčil, co tam vyváděj. A soused na to, že to je normálka. Ženská prej svýmu starýmu naznačuje, aby doběhnul pro mlíko. A von jí vodpovídá, že na to sere, protože venku prší.
Nosil taky vobědy nějakýmu dědkovi, kterej se už ani nemoh moc hejbat, takže měl Josef klíče vod bytu. Jednou vlez dovnitř a jako vobvykle nes kastrůlky se žrádlem rovnou do kuchyně. Chtěl votevřít, jenže to nějak nešlo, dveře šly ztuha. Pak se mu to nakonec podařilo. Příčinou byl dědek, kterej na zemi ležící nedejchající ty dveře blokoval. Pepa ho teda vodstrčil a když viděl, že tentokrát si už důchodce nepochutná, voběd zblajznul sám.

To be continued...možná